Barmská

Toto elegantní plemeno je známo od 15. století, pochází nikoli z Barmy, jak by se podle názvu dalo odvozovat, ale z Thajska. Za prapředka všech vyšlechtěných barmských koček se považuje kočka jménem Wong Mau, přivezená do USA roku 1930, která následně byla pokryta siamským kocourem.
Středně velká kočka nemá ani extrémně štíhlé tělo siamských, ani zavalité tělo britských koček. Chovají se dva poddruhy: americká a evropská, přičemž americká odnož má podsaditější tělo a o něco kratší končetiny.
Svalnaté tělo barmských koček disponuje mohutnou zaoblenou hrudí, štíhými končetinami, kdy zadní končetiny jsou delší než přední, středně dlouhým ocasem se zakulacenou špičkou. Mírně klínovitou hlavu usazenou na svalnatém, ale stále elegantním krku, zdůrazňují vysoko umístěné široké lícní kosti, uši se zakulacenými špičkami se lehce naklánějí dopředu, jejich linie je pokračováním linie obličeje. Oči má barmská kočka daleko od sebe posazeny, horní víčko směřuje šikmo k nosu, spodní je zakulacené.
Krátká, lesklá, sametově jemná srst nevyžaduje náročnou údržbu; původní je hnědá varieta, tu američtí chovatelé považují za jedinou pravou formu, pro ostatní barvy používají název malajská kočka.
Je to ideální kočka pro aktivní soužití s lidmi, velmi vhodná pro začínající chovatele. Uvolněná, zábavná a hravá, přítulná, upovídaná, ale ne tolik jako siamská. Je velmi adaptabilní, dokáže být nesmírně zvědavá i zvídavá.Lze ji naučit různým kouskům, především aportování.
Dokáže žít i v malém bytě, avšak přístup ven jí jen prospěje, uplatní své lovecké schopnosti. Nemá ráda samotu, neměla by zůstávát dlouho sama. Těší se ze společnosti jiných zvířat, dokonce i psů.
Může se vyskytnout sklon k deformaci kostry, včetně trpasličího vzrůstu, zalomený ocas, deformovaná lebka, zploštělý hrudník.
V dospělosti dosahuje hmotnosti 3 - 6kg, dožívá se 15 a více let.
Barmská kočka se chová v následujících varietách: červená, čokoládová, čokoládově želvovinová, hnědá, krémová, lilová, lilově želvovinová a želvovinová.